Tato věta provázela v dětství asi každého z nás. Víme tedy, že pozdravit musíme. Možná jsou ale situace, kdy se sami sebe ptáte, jak a zda máte pozdravit první Vy, nebo někdo jiný. Doma máme nějaké zvyklosti, jenže na cestách je velmi často všechno úplně jinak. Pokusím se Vám tedy rozkrýt pár pravidel pro lepší orientaci. Odpusťte mi to, ale nemůžu hned v úvodu vynechat známou poučku, kterou mi do hlavy vtloukala i má babička, a to že „pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost“. Jednoduše je to tak. Děkuji, babičko!
Proč se vlastně zdravíme pozdravy jako ahoj, čau nebo nazdar
Věděli jste, že „ahoj“ pravděpodobně pochází z anglického námořnického výrazu pro loďku „ahoe“, který byl počeštěn právě na „ahoj“? Asi tušíte původ pozdravu „čau“, že je počeštěnou verzí italského pozdravu „ciao“, to je mi jasné. Málokdo z nás ale ví, že se v tehdejším Československu začal používat teprve v 50. letech jako jakási revolta proti režimu. Ten totiž dovolil odvysílat italský film „Grande strada azzurra“, kde se to „ciao“ jen hemžilo, a lidé ho pak začali používat místo nepovinně povinného „čest práci“. „Nazdar“ je naopak typicky český pozdrav. Je složeninou prvních dvou slov, která byla napsána na kasičkách, do nichž lidé přispívali na stavbu Národního divadla. Celá věta zněla „Na zdar důstojného Národního divadla“. Tak to je pro zajímavost…
Kdo má vlastně zdravit první
Za mě klíčová otázka. Podle pravidel etikety je to vždy společensky méně významná osoba, tzn. že muž zdraví ženu, mladší staršího, podřízený nadřízeného. Pokud se máte pozdravit se skupinou, pak zdravíme nejdříve starší a ženy, pak mladší a muže, nejdříve cizí osoby a pak své přátele. Jako první zdraví ten, kdo vstupuje do místnosti. Každopádně pokud si nejste jisti, pozdravte vždy jako první.
Jak správně pozdravit
Zdravte až tehdy, když máte pocit, že Vás ten, koho zdravíte, vidí. Nezdravte na dálku, ideálně ze vzdálenosti 3–4 kroky. Pokud chcete být vřelejší, můžete k pozdravu připojit např. „přeji Vám hezký den“ a podobně. Při loučení též přidáváme slova „těšilo mne“ nebo „rád(a) Vás zase uvidím“. Při pozdravu jemně ukloníme hlavu. Pokud zdravíme více osob najednou, pozdrav prodloužíme. Vždy nejdříve pozdravíme, teprve pak se pustíme do hovoru. Pozdrav neopakujeme, pokud v krátkém časovém úseku potkáme někoho, koho jsme již zdravili. Potkáme-li toho samého člověka ve stejný den, jen po delší době, pozdravíme ho pouhým kývnutím hlavy a přidáme úsměv. Vejdeme-li do místnosti, vždy zdravíme nahlas, nejen kývnutím hlavy. Odcházíme-li z veřejné místnosti, pozdravíme ty, s kterými jsme byli v kontaktu, a osobu, která společnost nějak reprezentuje. Jestliže jsme v náhodné společnosti, kde jsme se postupně bavili s více lidmi delší dobu, a odcházíme, rozloučíme se alespoň posuňkem s každým, pokud je nemůžeme pozdravit najednou tak, aby náš pozdrav určitě viděli.
Jak zdravit své známé
Zdravíme-li dobré známé, je pozdrav vřelejší, usmějeme se, podáme ruku. Pokud na ulici pozdraví kolemjdoucí známého, se kterým právě jdeme, připojíme také svůj pozdrav. Potkáme-li na ulici známého, který není sám, pozdravíme ho, ale nezastavujeme se
s ním, pokud k tomu nejsme vyzváni. Když potkáme kamaráda doprovázeného ženou, která ale není naší kamarádkou, nezdravíme ho kamarádským pozdravem, protože pozdrav patří oběma. Můžeme ale pozdravit každého zvlášť. Pokud potkáme známého s jeho rodiči, pozdravíme nejdříve je. Mezi blízkými sousedy zdraví jako první ten, kdo
k tomu má rychlejší příležitost.
Pozdravy ve veřejných prostorech
Pozdravíme, pokud vstupujeme do menších uzavřených prostor. V domě, kde bydlíme, zdravíme raději všechny nájemníky. V restauraci odpovíme na pozdrav, jestliže nás zdraví číšník, což znamená, že zdravíme jeho prostřednictvím všechny hosty. Nebudeme například zdravit, vejdeme-li do banky, kde je řada úředníků, s nimiž do kontaktu vůbec nepřijdeme, ale na malé místní poště, kde úředníky známe, určitě pozdravíme. Nezdravíme v metru, tramvaji, letadle, ale nezapomínejme pozdravit, když vejdeme do kupé a odcházíme z něj. V případě, že jsou ve vlaku jen boxy v jinak otevřeném prostoru, pozdravíme cestující v boxu, kam se chceme posadit, a zeptáme se, zda je tam volno. Pokud s nimi během jízdy navážeme kontakt, při odchodu se rozloučíme. Zdravení místních lidí např. během výletů, když třeba procházíte cizí vesničkou, nemá pravidla. Vždy se rozhodněte podle situace. Účelem je projevit úctu nikoliv konkrétní osobě, ale prostředí, ve kterém dotyčný žije (obec, kraj, farnost). Lze to přirovnat ke zdravení faráře v kostele, kterého pozdravíme ne proto, že jej chceme poznat, nýbrž abychom jeho prostřednictvím pozdravili tamější církevní obec.
Jak zdravit v zahraničí
- Na Bali se při pozdravu políbí, stojí velmi blízko u sebe a mírným pohybem hlavy vdechují vůni jeden druhého.
- V Indii při setkání používejte vždy pravou ruku.
- V Indonésii si během polibku, který se jmenuje „mitakuku“, vzájemně okusují víčka.
- V Japonsku se podání ruky považuje za nehygienické a je nahrazeno úklonou.
- Nizozemsko, Švýcarsko, Francie – ženy líbají muže a ženy, muži naopak preferují spíše potřesení rukou, líbání připouští u otce či blízkého přítele nebo při setkání s přítelem, kterého dlouhou dobu neviděli.
- V Řecku se podání ruky považuje za mimořádný projev přátelství.
- Střední východ – líbání mezi mužem a ženou je považováno za nevhodné, leda mezi sezdanými nebo příbuznými. Polibek na tvář je běžný mezi stejnými pohlavími při pozdravu.
- V Turecku se při přivítání dotyční pozdraví, obejmou, políbí a zajímají se o to, jak se daří jejich rodině a jak se jim daří po pracovní stránce.
- V USA se stává čím dál více populárním líbání naprázdno, tj. líbání blízko tváří do vzduchu, ať už se tváře dotýkají, nebo ne.
Myslím, že v tomto případě platí, že více je někdy lépe. Když se náhodou v pravidlech etikety ztratíte, prostě pozdravte raději každého a vícekrát, než abyste jednou zapomněli!